1. Kapitola

13. června 2014 v 18:42 | Meg |  Život po životě
Zbytek dne na mě nepromluvil, a tak to až do večera šlo vpohodě.
Doma jsem si hned zalezla do pokoje a pustila si písničky. Hodila jsem sebou na postel a na nic nemyslela. No, přesněji jsme se snažila na nic nemyslet. Nedařilo se mi to.


"Do psí prdele!! Co to semnou je! Dneska byl fakt divnej den. Nejdřív divný sny o nějakým klukovi, co se měnil v nějakou naprosto divnou věc a z úst mu tekla , a pak novej kluk ve škole. A teď ještě trpím samomluvou!!!" zlobila jsem se na sebe.
V tom mi na dveře něco zaškrábalo a já se leknutím povalila na zem. Zvednu se a jdu otevřít. U dveří stojí můj pes a kouká na mě jako na boha. Říká se, že stafordi jsou nároční psi a já souhlasím, jenže já jsem akční, a tak hned s Démonem seběhnu schody do haly, nasadím mu jeho obojek s ostny, vodítko v designu řetězu a sama si stáhnu vlasy do ohonu; nasadím tenisky a koženou bundu a vyrážím ven. Než stihnu projít dveřmi, křikne na mě máma, kdy se vrátím.
"Budu do večeře zpět, Démon se musí vylítat." a už jsem venku.
Procházím kolem domů, až dojdu k uličce, kterou projdu, abych se dostala do parku. Démon vedle mě ale znejistěl a napnul svaly, tak ho uklidním pohledem a tiše zašeptám že je všechno OK. Jsem ale sotva v půlce a v tom se Démon rozvrčí do jedné vedlejší uličky. Začnu mít strach, ale překonám ho. Zaměřím zrak do tmy a uvidím obrys, co nejdřív vypadá jako člověk, ale pak se změní na něco mohutného a přikrčí se to. Až do doby dokud se na mě neotočil, tak jsem netušila, že byl ke mě zády a zjistila jsem to tak, že se na mě ze tmy zahleděli zlatočervené oči.
Normální člověk se otočí a uteče s křikem. Já se sehla k Démonivi a uklidnila ho. Když jsem se opět napřímila, už to tam nebylo. Za to si pamatuju, že jsem na střeše domů slyšela podivné dupání a rychlý úprk.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Další den ve škole už proběhl v poho. Až na to, že nový student Stark chyběl, takže se jelo v zajetých kolejích. Další den chyběl zase. No a když se to veme kolem a kolem chyběl zhruba 2 týdny.
Další týden jsem byla připravená na to, že ho tam opět neuvidím, ale šeredně jsem se spletla. Seděl tam v lavici, která už nevím jak dlouho patřila jen mě. Přišla jsem, protáhle jsem se kolem něj a sedla si.
"Ahoj" slyšela jsem ho říct.
"Jo ahoj" odpovím mu.
Vytáhnu si učebnici dějin umění a dělám si poznámky. Jenže jsme cítila divný pocit, takový ten, když se na vás někdo upřeně dívá a vám naběhne husina na temeni. Tak zvednu hlavu a podívám se okolo sebe a všimnu si, že to je celou dobu Stark. Nevrle se zavrtím a opět skloním hlavu nad učebnicí a pokračuju, jenže se nedokážu soustředit. A tak se na něj obořím
"Coje?! Mám snad něco na čele??" To se na mě ale nepodívá jen 1 nebo 2 lidi, ale rovnou celá třída. Já mu to totiž neřekla potichu nebo normálním hlasem, já to na něho dokonce zaječela, což překvapilo i mě samotnou. Podívám se po třídě, a když jsem spatřila ty pohledy, sbalila jsme si věci a velmi rychlými kroky odešla. Zašla bych ještě nejraději za učitelkou a omluvila se, ale nebyl čas, chtěla jsem jen rychle vypadnout. Tak místo návštěvy učitele vezmu mobil a napíšu mamce, ať ji zavolá, že je mi blbě. Vyběhnu ven, nasednu do svého černého mercedesu a ujíždím, co to dá. Jedu na své oblíbené místo. Je to v horách a než tam dojedu je skoro 12. Vystoupím u známé pěšinky. Před lety jsme ji já a Trish s El našli, a když jsme došly na její konec málem to s námi seklo. Před námi se rozprostřel palouk porostlý drobnými květy na jehož konci byl vodopád. Tryskal ze samého srdce skály. Byla to nádhera. Tady u nás v Luisianě máme spoustu krásných míst, ale tohle bylo ze všech nejhezčí.
Aniž bych si to uvědomila, procházela jsem se po palouku a zároveň pomaloučku mířila k vodě. Došla jsme k jezírku, sedla si na okraj a řekla si, že je po dlouhé době čas uvolnit vnitřní síly. Zhluboka se nadechnu, uvolním v hlavě léty vybudované zábrany a spustím. Začnu zvolna zpívat. Pomalá píseň jako by probudila vše kolem a celé místo ještě více ožilo.Ptáci se slétli na stromy poblíž, ryby vyplavaly na povrch vody a další zvířata přicházela z lesa. Začala jsem do písně dávat své už tak napjaté emoce a uvolnila je ze sebe. Zvěř posmutněla, že jsem sem přišla už zase s problémy na srdci. Trish a Elis o mém zpívání ví a díky mým zábranám v hlavě to umím ovládat.
Dokážu vše živé pomocí svého zpěvu uklidnit, rozveselit, pomoct mu zapomenout, nebo si naopak vzpomenout a dokonce i uzdravovat. U zvířat je to hračka, za to u lidí mě to stojí síly (K/A: je toho víc ale zkrátím to).
Jedno ze zvířat se vrátilo zpět do lesa, laň to myslím byla a vrátila se i se svým maličkým. Mělo poraněné kopýtko. Plynule jsme přešla z radostného a klidného zpěvu na něžný. Lehce se dotkla kopýtky a během pár vteřin bylo po všem.
Domů jsem dojela kolem 8 a jen co vlezu do dveří, začne mě mamka bombardovat, kde jsem byla, jako to, že jsem nebyla ve škole. Ale co jsem ji asi tak měla říct? Že jsme to psychicky nezvládla? Že jsme nesvá z nového studenta, a že mi na něm něco nehraje? To nemůžu už jen proto, že maminka je stejně nadaná jako já a umí tyhle věci zvládnout jen myšlenkou.
Mamka pochází z rodiny starých kouzelníků, ale zaměřili se jen na léčivá kouzla. Já to zdědila po ní. Už jak jsem byla malá, přinesla mě k vědmě (K/A: ale klidně ji říkej te sudička), která předpověděla, že budu nejmocnější z celé generace. Takže na mě přirozeně dává bacha. No to je ale ještě pořád slabé slovo. Nechat to jen na ní, byla bych jak princezna ve věži. Naštěstí táta má v rodině hlavní slovo, a tak si lehce prosadil svou, že jeho dcera bude vést normální život na normální škole a studovat, aby se v budoucnu sama dokázala o sebe postarat. Máma byla proti. No smůla.
(takže se vrátíme zpátky)
Neřekla jsem ji nic. Jen jsem kolem ní prošla, kývla taťkovi, zavolala na Démona a zavřela se v pokoji. Pustila si písničky, zavřela oči a přemýšlela o celém dni. Skončila jsme hned u samého začátku. U toho jak jsem po něm bezdůvodně vyjela.
Aniž bych si to uvědomila, usnula jsem.
Ráno bylo pěkně slunečné a Démonův dech pěkně na zvracení! Vstala jsem, šla do koupelny a pustila si sprchu. Ani dneska nemám náladu jít do školy. Sprcha sice trochu utišila moje zmatené myšlenky, ale pořád to nebylo ono. Sešla jsem dolů do přízemí, pozdravila mamku a i taťku a začala si dělat snídat.
"Tak jak ti je dnes?" zeptal se otec.
" Bylo mi i lépe, dneska se necítím ještě dost silná postavit se spolužákům na oči. Nevadí?"
"Ne to je vpořádku, odpočiň si. Matka se připravila a pomůže ti s myšlenkami."
To už se mamka vrátila a zeptala se "Kde se cítíš nejlépe? Myslím tím bezpečně?"
"Řekla bych, že na paloučku nebo v parku s Démonem."

"Takže jedeme na palouček."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama