5. Kapitola 1/2

22. září 2012 v 22:44 | Marow |  The Elements
Čauuu Ahooooj!
Dočkali jste se jedné poloviny 5. Kapitoly! :D
Bohužel, 2.část ještě nemám napsanou, ale doufejme, že příští týden by to už mohlo být. :)
Tuhle kapitolu věnuju Shadowofhope ♥♥
Je jenom tvoje! :)
Kapitola je myslím že kratší než ostatní, ale co se dá dělat. :)
Vaše
Marow :*♥


>>Emily, Dimenze Čar<<
"Ale - vždyť - tohle - oni nemůžou," koktala jsem a nenacházela slov. V tu chvíli vešel do kuchyně Sirius Black a hned věděl, že něco není pořádku. Rozhlédl se a pohledem zůstal na jediné hnědovlasé dívce v kuchyni.
"Emily!" zakřičel radostně a běžel ke mně. Sileně jsem se usmála a postavila se. Objal mě tak silně, že jsem se nemohla nadechnout.
"Tak rád tě vidím! Tohle už nikdy nedělej! Víš, jaký jsem o tebe měl strach?!" říkal Sirius.
"Ehr, Siriusi, nemůžu dýchat," zasípala jsem a on hned stisk povolil, ale neodtáhl se.
"Proč si tak rychle odešla? Proč si se aspoň nerozloučila?" ptal se mě. Odtáhl jsem se od něj a podívala se mu do očí.
"Nedokázala bych to," zašeptala jsem a sklonila hlavu. "Víš, že jsem vás měla strašně ráda a je jsem milovala. Byla to pro mě strašná rána, která bolí i dnes. Nikdy jsem se s jejich smrtí nesmířila. A teď, když zjistím, že Lily a James jsou mrtví," rozmáchla jsem se bezmocně rameny.
Sirius se zarazil a zvedl mi hlavu tak, aby mi viděl do uslzených očí. Překvapeně na mě koukal.
"Ty jsi to nevěděla?" zeptal se a já záporně zakroutila hlavou. "Em, slavíčku," pousmála jsem se nad tou jeho přezdívkou, kterou mi dal na škole. "vím, jak to bolí. Já jsem je ztratil taky. Hodně lidí zemřelo, ale mnoho lidí taky přežilo!"
Jeho slova mi nahodila husí kůži. Kdo je ještě mrtvý? Kdo z mých přátel ještě nepřežil?
"Siriusi, neděs mě. Kdo ještě? Kde je Remus? Severus? Frank a Alice? Petr?"
Sirius se bolestně zašklebil a já se bála nejhoršího. Že všichni, které jsem znala, jsou mrtví.
"Remus a bohužel i Snape jsou oba v pořádku," řekl a na mém zamračeném obličeji se objevil malý úsměv. Ten za chvilku zmizel.
"A co Frank a Alice? Ti snad nejsou mrt-" nedokázala jsem to říct. S očekávaním v očích jsem se podívala na Siriuse.
"Ne! Ti mrtví nejsou," řekl a mě jakoby spadl velký balvan ze srdce. Podívala jsem se Siriovi do očí a uviděla jsem tam něco, co mi ten balvan vrátilo zpátky.
"Ale?" zašeptala jsem.
"Pamatuješ si mou sestřenku Belatrix?" zeptal se a já neschopna slova jen pokývala hlavou. Samozřejmě jsem si ji pamatovala. Byla o rok starší než Sirius a když jsme chodili do Bradavic, ona do vyššího ročníku, tak jsme si zrovna nepadly do oka. Neustále jsme po sobě metaly kouzla a nadávaly si. "Tak ta se nakonec přidala k Plešatému retardovi," pokračoval a ani mě nepřekvapil vybraný osud Belatrix. Plešatý retard byl Voldemort. Takhle jsme se mu já a Ted, Cori, Jack a Kat vysmívali. Když nikdo nebyl poblíž, tak to používali i Poberti. Oproti Moriovi to byl jen průměrný kouzelník, se kterým by si poradila raz dva. Bohužel jsem netušila, že je až tak nebezpečný pro mé přátelé. "V ten samý den, kdy se retard vydal k domů Lily a Jamese, tak se Belatrix vydala k Alice a Frankovi spolu s dalšími smrtijedy. Ty ani nevíš, že se vzali, že?" řekl, když si všiml, že jsem se zatvářila zmateně. Pokrčila jsem rameny a pobídla ho, aby pokračoval.
"Plešatec Lily a Jamese zabil, ale když chtěl zabít tady Harryho, tak se mu to nepodařilo. Všichni si myslí, že to bylo díky Lily, protože když jí retard zabil, chránila Harryho. V ten samý čas Belatrix mučila Alice a Franka. Mučila je, až zešíleli. Momentálně jsou u Sv. Munga," dořekl smutně a já na něj koukala.
"A co Petr?"
Sirius se hořce zasmál a v očích mu zasvítila nenávist.
"Ta proradná krysa celou tu dobu byla na strašně toho debila! My mu věřili! Celou tu dobu, co jsme mu říkali všechny důležité informace, které pak stejně vyžvanil tomu stupidnímu beznosému Voldemortovi!" zavrčel naštvaně.
Já na něj jen šokovaně civěla.
"Ehm, mluvíme o tom samém Petrovi? Vždyť byl totální tupec!"
"Taky jsem byl šokovaný! Ale Petříček byl nejspíš lepší než my," řekl naštvaně Sirius. "Až ho ještě jednou uvidím, tak ho zabiju ať těch 12 let v Azkabanu k něčemu byli!"
Teď jsem si už šokovaně sedla na židli a nechápavě na něj civěla. "Ty jsi byl v Azkabanu?"
"Já zapomněl, že to nevíš," povzdechl si. "Díky Petrovi. Když jsme zjistili, že jde Hadí xicht po Potterových, tak jsme se rozhodli, že na jejich dům dáme Fideliovo zaklínadlo. James chtěl, abych byl jejich strážcem a já souhlasil, jenže pak jsem začal mít pochybnosti. Co když po mě půjde Plešatý retard? Byl bych první, po kom by šel. Tak nakonec jsem přemluvil Jamese, aby strážcem udělal Petra. V ten čas jsme si právě mysleli, že Remus je špeh. Proto jsem nenavrhl jeho. Kdo by si byl myslel, že je to Petr? Byl to dokonalý plán, jenže Petr byl přeci o něco lepší. Hned jak se stal strážcem, tak to běžel vyžvanit svému pánovi. Ten večer jsem ho šel zkontrolovat, ale našel jsem jen prázdný byt. Hned jsem pochopil, co se stalo. Rychle jsem se vydal do Godrikova Dolu, kde James a Lily bydleli, ale našel jsem tam už jen polorozpadlý dům, z kterého vychází Hagrid spolu se živým Harrym. Byl jsem zdrcený, chtěl jsem Harryho do mé péče, ale Hagrid mi ho nedal, a tak jsem se vydal najít tu krysu. Našel jsem ho, ale Petříček byl o něco lepší. Zakřičel, jak jsem mohl zradit Jamese a Lily, a potom vyslal kouzlo, po kterém všechno vyletělo do vzduchu včetně několika mudlů. Uřízl si prst a utekl do kanálu v podobě krysy. Já jsem jen nevěřícně koukal na místo, kde zmizel. Po pár sekundách se tam přemístili byztrozoři, kteří se domnívali, že jsem to všechno udělal já, a tak mě zabásli. V Azkabanu jsem vydržel 12 let," otřásl se při té vzpomínce.
Já na něj jen civěla neschopna slova z těch nových informací.
"Takže Petr," zavrčela jsem tak nenávistně až se pár lidí otřáslo.
"Ne Emily, on je můj," řekl na to Sirius.
"Lily byla moje velmi dobrá kamarádka. Snad si nemyslíš, že to nechám jen tak být? Zabiju toho parchanta!" začala jsem křičet a odpovědí mi byl další křik z chodby. Já se jen nechápavě podívala na Siriuse a vydala se tam.
"Vy odporní krvezrádci! Mudlovští šmejdi! Ven z mého domu! Tohle je dům vzácného rodu, který vy tak moc ničíte svou přítomností!" křičel obraz a já zase nechápavě stála. Nebylo dobré, když někdo tohle křičel v mé přítomnosti. A ne, když jsem takhle zle naladěná. Naštěstí za mnou byl Sirius a z horního patra se sem přiřítil další muž s medovýma vlasama protkanými šedými proužky. Na tváři měl několik jizev a mě docvaklo, kdo to je. Sirius a Remus společnými silami zatáhli závěsy, které byly po stranách rámu obrazu. Než se stihl Remus nadát, tak jsem mu byla ověšená kolem krku a odmítala ho pustit. Remus byl můj nejlepší přítel. Něco jako Elenë v Dimenzi Prstenů. Když chtěli mít všichni soukromí, a to v Bradavicích bylo snad každý den, tak jsem se já a Remus někam vydali. Jako jediné mi řekl, že je vlkodlak. Sice jsem to už věděla, ale potěšilo mě, že mi to řekl sám od sebe. Potěšilo mě, že mi věřil.
Remu se jen nechápavě podíval na Siriuse, který se na něj díval s mírným úsměvem.
"Kdo to je?" naznačil ústy.
"Emily, vždyť ho učkrtíš," řekl Sirius a já se od Remuse odtáhla. Podívala jsem se mu do tváře a uviděla jsem jen vypoulené oči šokem. Hned se ale vzpamatoval a podíval se na mě.
"Emily? Emily Bennet?" zašeptal a tentokrát objal on mě. Já se mu jen zasmála do hrudi a nechala se objímat. Po chvilce se odtáhl.
"Kde si celou tu dobu byla? Nemohli jsme tě nikde najít!"
"No, ehm," poškrábala jsem se nervózně na hlavě," asi v jiné dimenzi?"
Remus se zamračil. "Celých 18 let?"
"No, asi jo."
"Asi? To nevíš, co si dělala 18 let? Proč si nám nedala aspoň vědět, že jsi v pořádku?"
"Nechtěla jsem vám lhát."
"Cože?" zeptali se nechápavě Sirius a Remus.
"V pořádku nejsem ani teď," řekla jsem jim popravdě. Nastalo tíživě ticho, které jsem nemohla vydržet, a tak jsem změnila téma.
"Nepůjdeme si sednout do kuchyně?" zeptala jsem se a oni jen pokývali hlavou na souhlas. Vešli jsme do kuchyně, kde už všichni jedli snídani, kterou uvařila paní Weasleyová. Usadili jsme se na zbývající židle.
"Řekneš už, proč si tady?" zeptal se zase Niall, protože si nejspíše všimnul, že se něco stalo a chtěl, abych myslela na něco jiného. Děkovně jsem se na něj pousmála.
"Potřebuju vyrobit 11 řetízků nebo prstenů. To je jedno," řekla jsem.
"A k čemu?" zamračil se Remus. Podívala jsem se mu do očí, ale zase jsem se odvrátila. Styděla jsem se za sebe.
"Tady jsem jen na skok. Nemůžu se zde zdržet dlouho. Musím zpátky do jiné dimenze."
"Budou muset počkat. Já tě teda dlouho nikam nepustím," zamračil se Sirius a Rem na tou souhlasně pokýval hlavou.
Zavrtěla jsem hlavou. "Nemůžu zde zůstat. Musím to vyřešit tam, a pak se můžu vrátit sem."
"Emily," zavrčel podrážděně Remus a já si hned všimla, že se dostává do varu.
"Reme, uklidni se. Hodlám se vrátit a navíc jsem to slíbila Brumbálovi."
Remu se zamračil a pořád se na mě nesouhlasně díval. Povzdechla jsem si. Tak tohle půjde těžko. Budu muset zase odejít bez rozloučení.
"No, tak asi půjdu za Brumbálem se zeptat na ty přívěšky," řekla jsem a zvedala se.
"Na to zapomeň," ucedil ledově člověk,který se doteď schovával ve stínu.
"Severusi," zašeptala jsem a nechápavě jsem se na něj dívala. "Kde se tu bereš?"
"Je to velmi zdlouhavý příběh. Začíná to vznikem země. A jak tě znám, tohle tě moc nebere," zavrčel a koukal se mi do očí.
Zamračila jsem se. "Víš jak to myslím," zavrčela jsem. "Kdy jsi sem přišel?"
"Přiletaxoval jsem se tu krbem, když jsi se s Lupinem tak srdcervoucně vítala," řekl a v hlase mu zazněla výčitka, kterou jsem postřehla jen já. Vždyť jsem strávila půlku mého života se zmijozelákem (Tedem). Rozhodně jsem se naučila rozpoznávat pocity Zmijozeláků.
Zasmála jsem se a vykročila jsem k němu. Rozpřáhnul své ruce a já se mu doslova hodila do náručí.
"Ráda tě zase vidím Seve."
"Já tebe taky Emily," řekl mi do vlasů.
Odtáhla jsem se od něj a otočila se. Nechápavě jsem koukala do tváří, které se na nás překvapeně dívaly.
"Ehm, co je?"
Po téhle otázce se všichni vzpamatovali a dali se dál do jídla. Ale i tak mě, nebo spíše Severuse, jak jsem si po chvilce všimla, sledovali.
Zamračila jsem se.
"Co je?" zopakovala jsem a čekala jsem na odpověď. Nikdo se k ní neměl, a tak jsem se otočila na Severa a doufala, že od něj se to dozvím.
"Nejsou zvyklí, že bych nějak vyjadřoval světlé emoce. Jsou zvyklí spíše na můj sarkasmus a další mé černé emoce," odpověděl mi šeptem. Stála jsem ještě u něj, a tak jsem to slyšela jen já.
"Proboha, to děláš co, že jsi takový tukan?" zeptala jsem se překvapeně a Sirius a Remus se začali smát na mém přirovnání. On se jen pobaveně zašklebil.
"Jsem učitel lektvarů a zároveň hlava koleje Zmijozelu v Bradavicích," řekl a já na něj jen nechápavě koukala.
"To si děláš prdel," řekla jsem a tím jsem si vysloužila káravý pohled od paní Weasleyové, ale já ji ognorovala.
Severus jen zavrtěl hlavou na odpověď.
"Kdo tě k tomu dokopal? Vždyť jsi říkal, že nikdy nebudeš učit."
"Umím změnit názor." Zamračila jsem se, protože za tímhle někdo stál. Severus, kterého jsem znala, si šel vždycky za svým, když neměl pravdu a nechtěl si ji přiznat.
"Kecáš. Však já na to příjdu!" řekla jsem mu a on se je usmál. Pokrčila jsem rameny a vydala jsem se ke krbu, ale zůstala jsem sát, když mě někdo chytil za loket.
"Co si myslíš, že děláš?" zavrčel Severus.
"No za Brumbálem. Chce jít se mnou?" zamrkala jsem očima a zasmála se. Nějak to nezabralo.
"Pusť mě Seve," řekla jsem, ale mělo to opačný účinek. Zesílil stisk. Zamračila jsem se.
"Severusi," zavrčela jsem a podívala se mu do očí. Viděla jsem v nich odhodlání. Odhodlání mě nikam nepustit. Vypadá to, že budu muset utěct.
"Okamžitě mě pusť," zavrčela jsem nebezpečně a nechala jsem, aby se mé oči zbarvily do červenohnědé. To byl můj trik, když jsem někoho chtěla vystrašit. Severus mi na to neskočil, a stisk zesílil ještě víc. Teď to už začalo bolet. Zamračila jsem se.
Nechala jsem, aby mnou prostoupil vztek, který jsem v sobě měla už hodně dlouho. Není dobré, když se čaroděj přestane kontrolovat. To si pak jeho magie dělá, co chce. A já jsem se přestala ovládat dobrovolně. Kolem mě se začala mírně třást země, který se ale stupňoval. Urval se kohoutek ze dřezu a začala z něj stříkat voda. Pokud mě Severus nepustí, přestanu se kontrolovat úplně a to bude katastrofa.
"Hned. Mě. Pusť," řekla jsem a na každé slovo jsem dala rázný důraz. Severus si všiml, že jsem se přestala ovládat, ale držel mě dále.
Najednou stisk povolil. Ne že by mě Severus pustil, ale někdo po něm skočil a tímpádem, mě Severus pustil. Chvilku jsem jen tak stála a uklidňovala se. Kdyý jsem se trochu uklidnila, naštvaně jsem přešla ke krbu, hodila do něj letax a přemístila jsem se s hlasitým výkřikem názvu do Bradavic. Neviděla jsem, kdo po něm skočil. Neviděla jsem, jakou spoušť jsem udělala. Byla jsem ještě moc naštvaná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Shadowofhope Shadowofhope | Web | 24. září 2012 v 20:19 | Reagovat

Tak ďakujem za venovanie, kapitola úplne nádherná a úžasná a strašne moc sa teším na druhú polovicu :) Potom to super aj ten severus a remus a všetko :) Kedy bude pokračko?

2 Marow Marow | Web | 25. září 2012 v 15:39 | Reagovat

Asi tento víkend :)
Končíme školu ve čtvrtek, a tak jedu domů a začnu psáááááááát :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama