2. Kapitola

5. června 2012 v 23:19 | Marow |  The Elements
Už je to tak, teď mám období, kdy budu asi psát. :D A to jsem se měla dneska učit do zemáku, matiky a čejáku, ale teď na tu školu celkem dlabu. :D Prosím, nechte mi tu pár komentářů. Sice po vás nebudu chtít něco jako že "Až tu bude 10 komentářů, přibude další". Taková já nejsem. :) Budu to tu dávat, dokud se něco nestane, jako třeba, že mi dojde fantazie :)
Hope you like it! :**
XoXo
Marow


,A taky si pro nás Alice přišla,' povzdechla si Emily. Od doby, kdy souhlasili, že se stanou ochranáři, uběhlo mnoho let. Dá se říct, že i stovek, ale to jen pro Emily. Učili se pilně celých 10 let, než je Alice poslala do první dimenze, kde potřebovali pomoc. Byla to dimenze plná kouzel a čárů. Teenageři byli nadšení. Strávili zde 2 roky. 2 roky plné lásky, radosti, ale taky bolesti a smutku. Měli zde pomoct jednomu chlápkovi, který se jmenoval Albus Brumbál. Nikdo o tom nevěděl. Jen Brumbál a jeho nepřítel Gellert Grindewald. Pomohli Brumbálovi přemoct Grindewalda a odešli do meziprostoru. Tu si pár dní odpočinuli a zase je Alice poslala do další dimenze. A tak se to dělo několik dalších let, až se zase dostali do dimenze plné kouzel. Byli ale maskovaní, a tak je nikdo nepoznal. Právě v téhle dimenzi zažila Emily tu nejbolestnější ztrátu. Její přátelé byli zavražděni. Mohl za to Pán Zla. Pokud myslíte Voldemorta, mýlíte se. Sice si Voldemort říká "Pán Zla" a bere ho tak i ta osudová věštba rozhodnutá o jeho osudu. Byl to Morio. Nikdo ho neznal.

Ano, Emily jediná přežila. Teď stála ve svém pokoji ve svém domě a měla jít za Alice, protože ji chtěla něco říct. Párkrát se ještě Emily zhluboka nadechla a přemístila se na palác, kde Alice žila. Byla to mohutná stavba, která stejně jako Alice vyzařovala moc. Kolem byly nádherné květiny, které byly rozmístěné do různých ornamentů. Emily se dostala ke dveřím, které vedou dovnitř a vešla. Jako vždy jí uchvátila vstupní hala. Byla velká a nádherná. Celá byla vymalovaná bíle a na ní byly různě černě namalované runy. Nijak se zde nezdržela a hned šla do přijímacího salónku, kde obvykla Alice byla. Před dveřmi do salónku uviděla sedět 5 celkem pohledných kluků. Na chvilku se zasekla, ale hned se zase vzpamatovala. Prošla kolem nich a vešla do salónku. Jak si myslela, Alice tam byla.
"Co si potřebovala Alice?" ptá se hned.
"Mám pro tebe překvapení," usmála se mile Alice. "Určitě sis všimla, že před salónkem sedí pětice kluků."
"Ehm, jo všimla. Co s tím mají společného?" nechápala Emily.
"Jsou to noví ochranáři," řekla poprvé, za celou dobu, kterou ji Emily znala, nejistě. Emily na ni chvilku nevěřícně koukala.
"To nemyslíš vážně," zavrčela. "Doteď jsem to zvládala sama! Žádné namyšlené frajírky nepotřebuju!"
"Ale nezvládneš to navždycky! V dimenzi čar se zase něco hrozného blíží. Dozvěděla jsem se, že se zase Lord Voldemort vrátil! Potřebuješ pomoc!" zvyšovala hlas Alice.
"Ale já je nechci! Do té dimenze půjdu sama a zvládnu to!"
"Ne, tebe potřebuju v jiné dimenzi. Určitě si na ní pamatuješ. Hobiti, elfové, ale i skřeti a nazgúlové. Izildur prsten nezničil a teď se zase objevil. Potřebuješ je Emily. Nemůžeš být dvakrát na místě."
"A k čemu mi je teda ta schopnost vrátit se v jakémkoliv čase?" vztekala se dál Emily.
"Víš, že je to hrozně vyčerpávající. Zítra se s nimi přemístíš do dimenze čar a promluvíš s Brumbálem. Nepřerušuj mě!" řekla Alice hlasem, který neviděl námitky. Emily zase totiž chtěla protestovat, ale teď zůstala uraženě mlčet. "Můžeš tam zůstat jeden den, ale pak se budeš muset přemístit do dimenze prstenů. Přemístíš se přesně do Roklinky. Tam by měl zrovna být zpečetěn osud prstenu."
"A to nemůžu rovnou jít do dimenze prstenu? To je musím vodit za ručičku?" zabrblala Emily.
"Právě teď skončili výcvik." Při těch slovech zalapala Emily po dechu.
"To si mi nemohla říct dřív?!" zakřičela. "To jako bude jejich první akce?! Panebože, to bude katastrofa. Nezkušeně kluky vážně potřebuju."
"Právě ses vzpamatovávala z jejich smrti Emily. Nechtěla jsem ti přidělávat starosti. A navíc, ty jsi byla taky nezkušená, pamatuješ?"
"Takže takhle to je! Pokud si myslíš, že je nějakými bezvýznamnými kluky můžeš nahradit, mýlíš se! Do dimenze čar je přemístím, ale nehodlám s nimi promluvit slovo!" rozhodla Emily.
"Jak myslíš," povzdechla si Alice. "A nechci je nahradit Emily. Tví přátelé se ani nahradit nedají, ale ty budeš potřebovat pomoc."
"No jo, no jo," odsekla Emily.
"Představím tě," usmála se Alice, když už Emily nic neříkala. Vstala z křesla, na kterém celou dobu seděla a přešla ke dveřím, které otevřela.
"Jako bych o to stála," řekla si pro sebe Em.
"Pánové, pojďte dovnitř," pozvala je Alice do salónku. Emily si mezitím stoupla k velkému oknu, kde pozorovala jednorožce. Zbožňovala je. Stále si pamatuje, jak je poprvé uviděla. Nemohla uvěřit svým očím. O jednorožcích si četla jen v knížkách. Nemyslela si, že jsou skuteční.
,Nemyslela jsem si to o hodně věcech,' pomyslela si Emily, a tím se vrátila do současnosti, kde ji Alice chtěla představit pár namachrovaných frajírků.
"Takže chlapci, tohle je Emily. Emily tohle je Niall," ukázala na střapatého blonďáčka s modrýma očima. "Liam," hnědovlasý kluk s hnědýma očima. "Zayn," kluk s vyčesanými černými vlasy nahoru a hnědýma očima. "Harry," kudrnaté hnědě vlasy a krásné zelené oči. "A nakonec Louis," ukázala na posledního kluka, který měl stejně jako Liam a Harry hnědě vlasy, ale modré oči.
Na pozdrav ji odkývali, ale Emily si nechala svou chladnou, nic neříkající masku. Jen si je měřila pohledem a pak se podívala na Alice.
"To nemyslíš vážně," zavrčela.
"Co?"
"Proč si vybrala zrovna kluky, kteří jsou celosvětově známí?"
"Ty je znáš?" zeptala se překvapená Alice.
"Ne, neznám. Jen v mém světě to jsou přeslazení zpěváčci, z kterých je několika lidem na blití."
"Tak hele! Nic jsme ti neudělali, tak se přestaň do nás navážet," ohradil se ten kudrnatý, který se jmenoval Harry.
"A ty jsi kdo, že mi budeš říkat, co mám dělat kudrnáči? Neznáš mě, tak si na mě neotvírej hubu. Já se nenechám komandovat," řekla mu Emily, a tím zrušila svůj slib, že s nimi nepromluví.
"My taky ne. Jsme celkem dobře vycvičení," ušklíbl se kudrnáč.
"Hochu, já se v tomhle vyznám líp než ty. Nevíš, co tě venku čeká," řekla posměšně.
"Jsme připravení, zvládneme to," řekl optimisticky Niall.
"Když myslíš," odvrkla mu na to Emily.
"No tak, klid všichni," vstoupila mezi ně Alice. "Běžte do vašeho domu. Emily, přemí-"
"Tak to ani náhodou. Když jsou tak dobře vycvičení, jak říkají, můžou se tam přemístit sami. Nejsem nějaká jejich služka. Naštěstí," ohradila se Emily a přemístila se pryč.
"Achjo," povzdechla si Alice. "Asi vás budu muset přemístit já," usmála se na kluky, kteří se ještě dívali na místo, kde Emily zmizela.
"Co má za problém?" zeptal se Harry. "Nic jsme ji neudělali a je na nás protivná."
"Já nemám právo o tom mluvit," usmála se na něj mile. "Až vám bude dostatečně věřit, řekne vám to."
"Tak to nebude asi nikdy," řekl Zayn.
Alice se jen záhadně usmála. "Chytněte se za ruky a jeden z vás se dotkne i té mojí." Udělali tak a Alice je přenesla do jejich nového domu. Alice se s nimi rozloučila a přemístila se zpátky do svého paláce. Kluci se porozhlédli venku a stejně jako minule Emily a její přátelé byli ohromení přírodou kolem. Nijak se to tu nezměnilo. Jen, že tu bylo více květin v podobných ornamentech jako před palácem Alice. Lilie, růže, tulipány a mnoho dalších ve všech barvách. Chvilku se ještě kochali přírodou, ale pak zalezli dovnitř domu. Prohlédli si ho a našli své pokoje a pokoj od Emily. Každý ho měl jiný, podle toho, co se komu líbí. Chvilku se rozhodovali, jestli mají zaklepat na dveře od Emily a promluvit si s ní, ale jak pak zjistili, nebyla tam. Tak pak odešli do obývacího pokoje a dali se do rozhovoru.

>>Alice<<
Po tom, co jsem se přemístila do domu, jsem zamířila do mého pokoje. Když jsem procházela kolem, teď už bývalých, pokojů Teda, Jacka, Cori a Kat, všimla jsem si, že tam nejsou jejich jména, ale jména těch namachrovaných idiotů. Chtělo se mi brečet.
,Ne nebreč. Už si pro ně proplakala dost," řekla jsem si. Vešla jsem do svého pokoje a zamířila jsem se do koupelny. Tam jsem se rychle umyla a šla se převléct. Vzala jsem si mé oblíbené kalhoty a tílko. Zašla jsem zpátky do koupelny a jedním lehkým kouzlem jsem si nechala uschnout vlasy. Ty jsem si dala do svého každodenního drdolu. Přešla jsem podruhé ke skříni a vytáhla jsem si mou koženou bundu. Rychle jsem si obula boty, vzala jsem si můj už dlouho používaný mobil se sluchátky a vydala se zadním vchodem ven. Stihla jsem to tak tak. Zrovna si ti kluci otevírali dveře od, teď už našeho, domu. Vydala jsem se ke stájím za mým úžasným hřebcem. Ten jediný mi zbyl po mých přátelích. Dali mi ho k mým 17 narozeninám. Jmenuje se Boo. Ani nevím, jak mě to napadlo.
Přeskočila jsem malý potůček, který tady vedl, a vešla jsem do stájí.
,Kéž by tu byli jejich koně, jak bych tu přišla,' povzdechla jsem si. Každý z nás měl totiž jednoho magického koně. Nijak se od normálních koní neliší, jen jsou o něco rychlejší a dokážou se přemístit do dimenze, kde jsme právě byli. Koně mých přátel zemřeli několik dní po nich. Měli s nimi velké citové pouto.
Zavrtěla jsem hlavou a šla jsem dál. Došla jsem k mému hnědému hřebci, který mě už vyhlížel. Jedině jízda na něm mě dokáže přenést na jiné myšlenky. Z místnůstky vedle jsem si vzala sedlo, které jsem pak upravila na Booovi. Dala jsem si sluchátka do uší, pustila si písničky a vyhoupla jsem se na Booa. Vyjeli jsme ze stájí a cválali jsme směrem k lesu. Z domu to tak nevypadá, ale je to pořádná dálka. Když už jsme tam dojeli, odsedlala jsem Booa a sedla jsem si pod strom k jezeru. Bylo to jako předtím, jen tu nebyli oni. Já seděla opřená o kmen stromu a poslouchala písničky a Boo se pásl na louce. Kat s Jackem by si vyměňovali romantická slůvka, Cori by zamilovaně pokukovala po Tedovi, a ten by jí to nenápadně oplácel. Ano, Ted byl do Cori zamilovaný taky. A taky po pár rocích, kdy jsme si ještě užívali a pilně se učili, spolu začali chodit. To jsem byla ještě šťastná.
Po líci mi stekla malá slza a já jsem si uvědomila, že už se stmívá, a tak jsem zapískala na Booa. Ten za mnou hned přiběhl a já ho hned osedlala. Znovu jsem se na něj vyhoupla a cvalem jsme se vydali do stájí. Tam jsem ho odsedlala, vyhřebelcovala a vyčistila mu kopyta. Poté jsem se pomalým tempem vydala do domu. Tam jsem si zašla do kuchyně, a tam to bylo jak po výbuchu. Já tam zaraženě stála a nevěřícně po ní koukala. Všude byly povalené potraviny a nádobí. Několikrát jsem mávla hůlkou a vše bylo zase čisté a na svém místě. Z lednice jsem si vzala dvě mrkve a jablko, které jsem si nastrouhala do misky. Vzala si vidličku a zamířila do sklepení. Z jedné prázdné místnosti jsme totiž udělali svou vlastní knihovnu. Byly tu všechny knihy od historie, přes různá odvětví magie až po naše oblíbené autory.
Tam jsem si vybrala mou oblíbenou knihu a šla si sednout ke krbu, který jsme tu pro jistotu dali taky, jinak bychom tu zmrzli. Ale když jsem si chtěla sednout na mé křeslo, uviděla jsem tam jednoho z těch kluků. Myslím, že se jmenoval Liam. Odignorovala jsem ho a sedla si na mé křeslo. Liam měl štěstí, že na něm neseděl. To by nedopadlo dobře. Asi mě zaregistroval až teď, protože sebou škubnul a zadíval se na mě. Já ho stále ignorovala a četla jsem si, a přitom jsem si jedla strouhanou mrkev s kousky jablka. Liam se na mě chvilku díval, ale pak svůj pohled zaměřil na oheň. Chvilku bylo ticho, ale on ho asi nesnesl.
"Oheň je můj živel. Strašně mě uklidňuje," řekl a já na něj nechápavě pohlédla.
"A z jakého důvodu si myslíš, že mě to zajímá," odvrkla jsem.
"Nevím, ale chtěl jsem začít konverzaci," usmál se, ale já se na něj jen stále chladně dívala. Chvilku jsme se na sebe dívali, ale já pak uhla pohledem na knížku a pokračovala ve čtení.
"Jaký je tvůj živel?" ptal se otravně dál.
"Co tě to zajímá? Nemáš něco jiného na práci než mě tady zpovídat?"
"Právě že nemám," chvilku byl ticho a pokračoval. "Alice nám jednou řekla, že jsi byla veselá a šťastná jako my. Co se stalo, že si se tak změnila?"
"Co se do hajzlu staráš? To není vůbec tvoje věc! Ty se hlavně starej o sebe a své kamarádíčky. V dimenzi čar to není žádná legrace. Nemuseli byste to tam taky přežít," vybuchla jsem.
Liamovi se zúžili zorničky a zeptal se. "To nám jako vyhrožuješ?"
"Ne, tohle byla dobrá rada," převrátila jsem otráveně očima. "Teď, pokud mi dáš pokoj, bych ráda četla."
"Tvoje oblíbená?" ptal se dál.
Já si jen povzdechla, zaklapla knihu a podívala jsem se na něj. "Tak poslouchej, nezajímá mě ty, ani tví úžasní kamarádi. Zítra vás přemístím do dimenze čar, promluvím s Brumbálem, a pak se hoodně dlouhou dobu neuvidíme, kapišto?"
Liam se na mě jen díval a pokýval hlavou. Já se zvedla a zamířila pryč do pokoje.
"Jo a, pokud zase uděláte v kuchyni nepořádek, laskavě si ho ukliďte. Nejsem nějaká vaše služka." Liam zase pokýval hlavou, ale tentokrát se díval do ohně.
"Jo a můj živel je voda," řekla ještě a šla směrem do pokoje. Liam se na ni podíval, ale viděl už jen zavřené dveře. Sám pro sebe se pousmál.
Zamířila jsem po schodech nahoru a znovu jsem vešla do kuchyně. Tentokrát jsem tam uviděla další dva kluky. Jeden byl ten blonďáček, Niall a druhý hnědovlásek, Louis. Přešla jsem k umyvadlu a umyla si misku s vidličkou. Niall a Louis na mě hleděli a nesnažili se to nějak krýt. Otočila jsem se a pozvedla jedno obočí. Niall se hned začervenal a sklonil pohled k zemi. Louis se na mě s hrůzou díval a já jen nechápala.
"Co je?" zeptala jsem se nechápavě a Niall zvednul hlavu, aby zjistil co se děje. Podíval se na mě, a když viděl, že se dívám na Louiho, podíval se na něj.
"Ty si mi snědla mrkev," zapištěl jak malá holka a já na něj s vytřeštěnýma očima koukala.
"Cože?" nechápala jsem, ale Niall očividně jo a začal se smát. Já se na něj podívala a pozvedla jsem znovu obočí. Niall opět zčervenal, ale smát se nepřestal. Podívala jsem se zpátky na Louise a čekala, co z něj vypadne.
"Moje mrkvičky, ubohé krásné oranžové mrkvičky. Co vám to ta zlá paní udělala?" bědoval polohlasně Louis.
Já jen stála a nechápavě na něj hleděla. Niallův smích asi uslyšel Liam, a tak se přišel podívat do kuchyně. Stál ve dveřích a pohled přecházel z Nialla, který se válem už po podlaze, jak se smál, na Louise, který bědoval za mrkve a na mě, jak nechápavým pohledem zírám na Nialla a Louise. Zasmál se a já na něj pohlédla. Asi už poznal, že ztrácím svou trpělivost a začal vysvětlovat.
"Louis zbožňuje mrkve. Je to jeho nejoblíbenější jídlo. Když jsou mrkve, nejí nic než je," vysvětlil mi.
"Bože," povzdechla jsem si a začala jsem si třít spánky. Niall se přestal smát a díval se na mě. "Proč já musím bydlet s takovými idioty.
"Hele," řekl pobouřeně Louis. "Mrkvičky bych ti odpustil, ale to, že jsi nás nazvala idioty ne!"
"Proč myslíš, že o odpuštění stojím?" převrátila jsem otráveně očima. Vytáhla jsem si mobil a podívala jsem se, kolik je hodin. Bylo asi půl desáté. Mobil jsem si dala zpátky do kapsy a chtěla jsem si ještě jít vzít nějaké bonbóny nebo sušenky. Ale když jsem zvedla hlavu, trojice se na mě překvapeně dívala.
"Co zase?" zabrblala jsem.
"Ty máš mobil? A dotykový?" řekl překvapeně Louis.
"Ne ty vole, imaginární," převrátím očima. Hnusný zvyk, musím se ho zbavit. Niall se znovu začal smát, Liamovi škublo v koutcích a Louis se jen uraženě otočil ke mně zády. Já jen pozvedla obočí a zamířila jsem ke skříňce. Tam jsem si vytáhla balíček kyselých rybiček a měla namířeno do pokoje.
"Dobrou noc," zařvali za mnou Liam s Louisem a slyšela jsem i Niallův smích. Já zůstala zticha. Nebudu někomu přát něco, co mu nepřeju. V druhém patře jsem se potkala s posledními kluky těch trotlů. Byl to ten kudrnáč a ten muslim Zayn. Vyhnula jsem se jim a ani je nepozdravila a hned zamířila do třetího patra, kde jsem konečně zalezla do mého pokoje. Mobil jsem si dala na noční stolek spolu s balíčkem rybiček a zamířila do koupelny. Napustila jsem si plnou vanu teplé vody, vysvlékla jsem se a lehla si do ní. Skvěle jsem se odreagovala. Vylezla jsem z ní, usušila jsem se, oblékla jsem si své tílko a kraťasy na spaní a své dlouhé vlasy si dala do drdolu. Zalezla jsem si do postele, ale hned jsem zase vstala a zamířila k mé malé knihovničce. Tam jsem našla fotoalbum. Byly to fotky mě a mých přátel. Vzala jsem si je do postele, prohlížela jsem si je, a přitom jsem mlsala kyselé rybky. Sem tam mi ukápla slza. Po hodině jsem fotoalbum zaklapla, pustila jsem si písničky v mobilu, dala jsem si je na přijatelnou hlasitost a začala jsem usínat. Chvilku jsem ještě slyšela hluk v patře pode mnou, ale pak byl už jen klid a mě nebránilo nic ve spánku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Shadowofhope Shadowofhope | Web | 15. června 2012 v 15:06 | Reagovat

Ak si ich predstavuješ ako ONE Direction tak si u mňa skončila ... :D ale páčia sa mi hádky takže to nejako prekusnem s veľkým odhodlaním... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama